Adam Schröder, německý antifašista, vzpomíná IV

Vůdcova komise pomoci

Za SS přitáhlo gestapo a za ním pomocná komise pro naše "ztrápené a hladové" bratry a sestry.

Dvě velká auta s tříčlennou posádkou, plně naložená bavorským vzduchem ze Smrčin, přijela a zastavila, právě před naším ústředím.

"Velevážený pane vedoucí", oslovil mě šéf komise a začal se vyptávat, jaké a kolik potravin prozatím potřebujeme, pro zdejší obyvatelstvo.

"Zadarmo?" - zeptal jsem se automaticky. "Ne zcela" - řekl, usmívaje se. Když on i ostatní slyšeli, že jsme ještě dostatečně zásobení, nakabonil se a chtěl vidět naše sklady. Naložili spoustu zboží. Podepsali dodací listy, na kterých měli předtištěno "S pozdravem Heil Hitler", vysvětlili nám, že jsme nyní součástí velkoněmecké říše a odporoučeli se s prvními přebytky z našeho pohraničí.

Čekatelé smrti

Několik hodin po pomocné komisi přišla zpráva, že esesáci zastřelili na Seebergu (Ostroh) hostinského, komunistu Adama Beckera z hospody "Zur Rutsch" za to, že v jeho lokále nechával schůzovat socialisty a komunisty.

Krátce na to přišli tři a zatkli mě s tím, že budu zastřelen na nádvoří hradu. Můj místopředseda a nenahraditelný přítel Georg Heidler, strojník z továrny, už seděl také v autě. Odvezli nás na hrad k veliteli SS. U stolu seděli místní vedoucí henleinovců Johan Bareuther a nacistický starosta Grüner. Na stole ležela hromádka obžalovacích spisů.

Gruppenführer SS odvedl všechny přítomné i gestapáky do vedlejší místnosti, vrátil se a četl a četl. Konečně nám přikázal, abychom se posadili. Seděli jsme na židlích, na kterých se před chvílí rozvalovaly zadky našich žalobců. Gruppenfiührer zase četl a četl. Pak nám daroval, jak sám řekl, každému jednu dobrou cigaretu a pro ukrácení chvíle, podal každému k prostudování jeden výtisk našeho poděkování obyvatelstvu po volbách v červnu 1938. Text se nám líbil, my jej stejně znali nazpaměť. Ještě dnes vidím úsměv nezapomenutelného kamaráda Georga Heidlera.

Když všemohoucí esesák zpozoroval, že my, ubozí hříšníci, nemáme o text zájem, řekl: "Váš děkovný dopis vám daruji, mám zde ještě dostatek dalších obžalovacích spisů. Pokud jsem byl informován, mám tu čest se bavit s dvěma nejdůležitějšími marxistickými náčelníky. Co mám s vámi, notorickými zločinci, dělat?"

Přestávka, zazvonil telefon, konečně řekl "hajl" a zavěsil.

Pokračoval: "Ihned nechat zastřelit? Ne. Já mám ještě jiné zprávy a dokonce z řad našich politických odpůrců. Mimo to, vidím, že Libá ještě stojí. Vy nejste cítit ani kouřem ani benzinem. Všechny místní i okolní rybníky jsou plné vody. Kolik vašich lidí bylo dnes zatčeno a odvezeno?" - říkal to stále tišeji a tišeji.

"Pane gruppenführere, pokud jsme slyšeli, celé oddělení Finanční stráže a asi deset stranických a sportovních funkcionářů. Kdo je zatkl a odvezl - to bohužel nevíme." Pokračoval ve výslechu: "Jak dlouho jste vy v krajském výboru? Třetí volební období? A v obecním zastupitelstvu od roku 1918? A jak dlouho vůdci strany?" "Asi kolem sedmnácti let, pane gruppenführere." Přestávka.

"Chlapi, jste zase volní," říká najednou ta bílá vrána. "Ode dneška, to vám říkám a doporučuji, obraťte vaši ideu na ideu národního socialismu, rozumíte?''''

"Ano, pane gruppenführere." Přestávka.

"A teď bych vám chtěl pošeptat" a skutečně šeptal: "Za vaše životy nemusíte děkovat nějakému obergruppenführerovi, ale mému otci, také musil obrátit. Rozumíte, budete mlčet?!" To už nám jednotlivě šeptal do ucha. . .

"Ano; pane obergruppenführere", řekli jsme současně.

Nařídil důstojníku, který střežil přede dveřmi, aby zavolal panstvo zpět. "Pánové, tito muži jsou opět volní. Dneškem počínaje, to je rozkaz, nesmí být bez mého svolení, v Libé prováděno žádné zatýkání! Rozumíte?" Pokynul dvěma gestapákům, bledému obecnímu vedoucímu a nacistickému starostovi pošeptal: "Pánové, na dnešní rozloučení vám radím, bude-li většina obyvatelstva za dvacet let stát za vámi, jako stála za těmito dvěma, bude to pro vás velká čest." Pak tento, rudého otce na černo přebarvený syn, podal čtveřici pohlavárů ruku a rozloučil se s nimi.

Pomsta

Další komentář je zbytečný. Zkrátka, většina zdejšího obyvatelstva, včetně donucených nacistů byla šťastná, že nebude žádné další zatýkání.

Velký německý básník Friedrich Schiller však říká: "Není dobré bratřiti se s mocnými."

Po pěti týdnech, když první nacistický velitel Libé, výjimka mezi esesáky, byl už dostatečně daleko, zavětřili obecní führer i starosta.

20. října mě bez výpovědi vyhodili z vedení družstva a bez zaplacení propustili. Podle hesla - co je tvoje, to je moje - vyplenili pokladnu. Zapečetili naši hlavní budovu a předali ji henleinovské firmě Taubert. Pan Taubert na tom nejvíce vydělal. Kdo tehdy lízal med, má se i dnes, po vysídlení, ve Spolkové republice dobře.

Dvacáté narozeniny Československé, teď už okleštěné republiky, oslavily nacistické bestie, po svém. 28. října 1938 za pomoci faráře Stäppela, zatkli 29 otců a živitelů rodin. Většina z nás strávila za mřížemi a v koncentrácích dlouhá léta. Někteří kamarádi byli v koncentráku ubiti před našima očima: Můj věrný kamarád Georg Heidler, Mathias Winterling a předseda komunistické organizace v Libé, soudruh Josef Bauer. Další zemřeli na následky útrap. Řada soudruhů zahynula později v trestných rotách wermachtu.

Dachau, Flossenburg, Dachau, to byla má cesta, než mě "převychovaného" pustili domů.

Kolik krve jsem za ten čas uviděl…

Kolik lidského utrpení poznal...

Kolik dobrých, čestných lidí ztratilo své životy...

(Josef Řehka, Podzim trpkých plodů, vydal OV ‚ČSPB v Chebu, 1987, str. 66-74)